Na 19.5. jsme si naplánovali výpravu s Vlčaty. Jaro nás hodně namlsalo a my se těšili na letní víkend, který jsme letos zažili už mnohokrát. Jak se ale začal termín výpravy přibližovat a předpovědi počasí už se dalo alespoň trochu věřit, začali jsme se postupně smiřovat s tím, že tentokrát víkend úplně letní nebude. Ba naopak. Vypadalo to, že kdo nebude mít skafandr, nebo minimálně suchý neopren, tak bude promočený skrz na skrz. Posledních několik dní před výpravou se předpověď měnila ze slunečného dne, přes mrholení a “místy přeháňky”, až k vytrvalému dešti a bouřkám s krupobitím s možností výskytu tornád. Takže taková všelijaká, klasicky nejasná, předpověď a člověk stejně nevěděl, co ho čeká. Jak se nakonec ale ukázalo, ta předpověď vlastně byla naprosto přesná! Snad až na to tornádo jsme tu neděli totiž zažili vše ze zmíněného.
Celé se to začalo odehrávat v Horkách nad Jizerou, kde jsme měli sraz u fotbalového hřiště v 9:00. Chvíli to vypadalo, že půjdeme na výpravu ve třech, ale nakonec jsme dalších 9 vlčat našli na dětském hřišti u místní hospody. Před zahájením jsme raději ještě několik minut počkali, abychom neutekli případným opozdilcům – ale dle očekávání byli ten den všichni vzorně na čas. Rozdali jsme tedy mapy s vyznačenou trasou a popsali kudy půjdeme, aby všichni věděli, co nás čeká. To se následně ukázalo jako velice prozíravé, protože jsme na každou otázku typu “kdy už tam budeme” odpovídali jen: “máte to v mapě”.
Cesta vedla podél Jizery směrem na Hrušov a hned kousek za fotbalovým hřištěm jsme v lese objevili Ďáblův trojzubec – obrovský smrk, jehož tři větve se rozhodly, místo svěšeně koukat dolů, růst směrem vzhůru. Jako by se jim nelíbil nedostatek světla od sluníčka a rozhodly se prodrat k obloze na vlastní pěst.
Na začátku výpravy kilometry rychle ubíhaly, a tak jsme byli v Hrušově “co by dup”. Byla to poslední civilizace, kterou podle mapy před obědem navštívíme a jelikož jsme zapomněli sirky, využili jsme dobrotivosti zdejších domorodců a jednu krabičku si vyškemrali. Následovala cesta přes most a dopolední svačinka. Na tu jsme ale moc času neměli, protože s každým soustem začínalo pršet více a více. Hodili jsme tedy batohy na záda a namířili si to přes louku k lesu. S přibývajícími kapkami se náš krok zrychloval a zrychloval a poslední metry jsme utíkali úprkem, abychom se mohli schovat pod koruny modřínů, které poskytly dočasné přístřeší. V tomto počasí nemělo smysl chodit po louce, tak jsme trošku upravili trasu a vydali se podle azimutu do lesa.
Další cíl bylo Hradiště nad Vlčím dolem. Cestou jsme museli překonat zmíněný důl, a to jako horolezci navázaní na laně. Někdo ale vymyslel, že Kráťa nebude horolezec, ale Jak, který horolezce na laně potáhne. A za to si na vrcholku vysloužil šiškovou bitvu “všichni proti němu”. Bránil se jako vlk, a nakonec to skončilo šiškovou bitvou všichni proti všem a šiškovou uličkou “smrti”, kterou někteří odvážlivci dobrovolně proběhli.
Upřímně řečeno, nebýt moderních technologií, hledali bychom hradiště pravděpodobně ještě dnes. I když jsme podle GPS stáli přímo v onom hradišti, ve skutečnosti po něm nebylo vidu ani slechu. Hledání jsme tedy vzdali a pokračovali přes rokliny a údolí, posedy, kopce a pole směrem k Adamovce – jakési proláklině, která vypadá jako kráter po meteoritu z období pleistocénu. Díra v zemi široká cca 100 m, jejíž stěny jsou tvořeny skálami, po kterých se linou kořeny prastarých akátů podobně jako to člověk může vidět na známých fotkách z chrámu Angkor Wat v Kambodži. Kdo by to byl řekl, že máme takovou exotiku rovnou tady “za humny”. V tomto kráteru a v tu chvíli pod úplně modrým nebem bez jediného mráčku, jsme si uvařili tradiční výpravový oběd – gulášovou polévku smíchanou s čínskými nudlemi. Tentokrát ještě vyšperkovanou pokrájeným buřtíkem a několika bramborami. Nejprve většina účastníku ohrnovala nos, ale než se nám na 27. sirku podařilo rozdělat oheň, tak všem natolik vyhládlo, že v kotlíku nezbylo kromě špinavých lžic vůbec nic. Dokonce to mělo takový ohlas, že několik maminek již bylo jistě donuceno tento pokrm připravit doma. Jak ale všichni víme – takovou specialitu lze připravit pouze venku, mezi skalami a stromy, na ohni z mokrého dřeva a s notnou dávkou kilometrů v nohách. Jinak totiž postrádá tu špetku dobrodružství, která jí dává onu nezaměnitelnou chuť.
Oběd však nebyl to jediné, co nás v Adamovce čekalo. V jedné se skalních stěn je temná jeskyně, na jejímž konci byl podle legendy ukrytý poklad! Museli jsme se prodrat džunglí, kterou je celý kráter pokrytý, aby se nám nakonec podařilo vstup do jeskyně a pak i poklad najít.
Z Adamovky nás kroky neomylně vedly do Pískové Lhoty na zaslouženou porci zmrzliny, kterou jsme doplnili energii na poslední část naší cesty na vlakové nádraží. Sešli jsme strží na louku k Jizeře a přes silniční most se dostali pod železniční viadukt. Ten nám poskytl vítaný úkryt před krupobitím, které se spustilo zrovna ve chvíli, když jsme pod něj dorazili. Kroupy byly tak obrovské, že i kolem jedoucí auta zastavovala, aby se schovala před možným prasklým sklem nebo důlkem v kapotě. Netrvalo ale dlouho a už zase vykukovalo sluníčko, které skrz ustupující déšť vykouzlilo na nebi duhu. To už jsme jen vyšlápli kopec k nádraží v Krnsku, při čekání na vlak zaskákali pře švihadlo pro 12 lidí, dojedli svačinky z batohů, zamávali projíždějícím vlakům a honem rychle naskočili na ten náš. Zpátky do Zdětína to trvá asi jen 10 minut, ale i přes to se stačila strhnout další průtrž. Nám už to bylo ale jedno – po dnešním dni totiž víme, že nás nějaký déšť nerozhází. A navíc – ve Zdětíně na každého z nás čekali rodiče, kteří nás odvezli zpět domů.
Jiří „Kráťa“ Kratochvíl