Přípravám tábora jsme letos věnovali obrovské množství času a úsilí. Spolupracovaly na něm 3 týmy lidí tak, aby byl připraven pestrý a naučný program, zasazený do poutavého rámce a k němu připravené veškeré rekvizity. A samozřejmě také, aby měl kde probíhat – tedy zajistit louku na pěkném místě, ideálně někde hluboko v lesích, kde nás nebude rušit civilizace, ale zároveň ne moc, abychom mohli bezproblémově zásobovat tábor jídlem, vodou atd. Zajistili jsme úplně vše od A do Z. Tedy až na P, ale k tomu se dostaneme za chvíli.
Na začátku prázdnin to celé vypuklo. Přibližně 60 skautů a skautek si začalo užívat to, na co se celý skautský rok těšili. Nicméně asi po týdnu nám každodenní povinnosti a radovánky narušil rychlý, ale intenzivní déšť a hladina vody v Ploučnici začala neúprosně stoupat. K naší úlevě se zastavila tak akorát, abychom se nemuseli přejmenovat na skauty vodní. Bohužel ale, předpověď na další noc, nebyla nikterak přívětivá a tím se dostáváme k onomu P – počasí. Nebo chcete-li – Povodni.
Na další noc jsme se tedy s vlčaty rozhodli přespat v tee-pee v lese, které bylo položené výše než zbytek tábora a nehrozilo tak, že nás překvapí voda z Ploučnice. Nebudu ale zastírat, že nás trošku překvapila voda seshora a navzdory opatřením, jsme si užili poměrně promáčenou noc. Bylo nám ale přáno a v průběhu dne začalo svítit sluníčko a netrvalo dlouho a vše jsme měli opět suché. Zbýval tedy poslední strašák, a to opět se zvedající hladina řeky. Ohrožené věci jsme tedy přesunuli na místa, kde byly před živlem v bezpečí a s vlčaty jsme odpoledne vyrazili přenocovat k oboře Velký dub.
Den první
Pro příchod k oboře jsme zvolili lesní cesty, které byly značené v mapě, avšak nejednalo se o klasické turistické cesty. Občas se tak stalo, že se pěšinka docela ztratila a jen na chvilku se objevila o pár set metrů dál, aby nás ujistila, že jdeme správně. Nakonec jsme se dobrali k oboře a ti nejrychlejší z nás měli možnost zahlédnout několik daňků, kteří nás ucítili a utekli. Postavili jsme přístřešek na spaní, snědli večeři a už už se chystali s posledním světlem dne ulehnout do spacáků, když tu se najednou daňci vrátili a my si je mohli prohlédnout v celé jejich kráse. Byl to takový večerníček naživo.
Den druhý
Ráno jsme si dali jen rychlou spacákovou rozcvičku, nasnídali se a vydali se zpět do tábora zjistit, jak na tom jsme. Ještě, než jsme se tam dostali, volal nám Michal, vedoucí tábora, že je to špatné a tábor musíme bohužel ukončit. Jak ale zní skautské heslo (“Buď připraven”), my už díky Skřítkovi měli pro tuto variantu vymyšlený plán – putovní tábor. Po příchodu na tábořiště jsme tedy jen přebalili batohy, abychom nesli opravdu JEN to nejnutnější, protože on je při takovém putování každý gram znát. Doplnili jsme zásoby jídla a pití a vydali se na cestu. Vzhledem k tomu, že už jsme měli několik kilometrů v nohou, nešli jsme nikam daleko. Vlastně jsme se jen přesunuli do Hradčan, kde jsme se vykoupali ve zdejším rybníce a zjistili od domorodců, kde by bylo nejlepší přespat. Byla to malá loučka hned za vesnicí. Tedy vlastně spíše ještě v ní. Ať tak či onak, spalo se tam prímově. Bylo jasno a před usnutím bylo vidět několik meteoritů.
Den třetí
Ráno nebylo kam spěchat, tak jsme si dali snídani, a ještě u toho četli úryvky ze Skautské stezky. A také jsme se pokusili pomoci najít zatoulaného psa, ale bohužel marně. Následovala návštěva místního infocentra s výstavou fotografií přírody. Tou dobou už bylo zase pořádné vedro, a tak nezbylo, než opět zavítat k rybníku a zchladit se. Nakonec jsme u něj přečkali nejteplejší část dne a odpoledne pokračovali v cestě (tentokrát už turistické) na místo dalšího noclehu – Strážovské jeskyně. Cesta neubíhala úplně nejrychleji a bylo potřeba ji prokládat zastávkami na pití a svačinky. Na jedné takové také Delfi zavedla novou měrnou jednotku. Jednotka se jmenuje Nic a má přibližně 500 m. Vzniklo to tak, že na jednom rozcestníku byla vzdálenost k dalšímu bodu na cestě 500 m a Delfi řekla, že to ujdeme jako “nic”. Od té doby jsme vše přepočítávali na nic 🙂
Protože předpověď byla příznivá, rozhodli jsme se přespat v prastarém borovicovém hvozdu kousek od jeskyně. Krásná mechová loučka mezi pokroucenými kmeny nízkých borovic úplně vybízela k rozbalení karimatek. To, co ale přišlo po setmění, vybízelo k přesnému opaku. Takovou koncentraci komárů nikdo z nás nikdy předtím nezažil. Mezitím co člověk rozmáznul jednoho někde na obličeji, u uší už mu bzučel akord dalších tří, repelent nerepelent. Byla to opravdu náročná noc.
Den čtvrtý
Komáří šílenství naštěstí v průběhu noci ustalo, takže jsme se i přes nepříjemné usínání probudili odpočatí a plni sil na další putování. Šli jsme prozkoumat jeskyni a pak pokračovali směrem na Břehyni. Cesta rychle ubíhala, takže Bezděz se v podstatě jen mihnul za stromy a byl zase pryč. To nejspíš proto, že v Břehyni na nás, kromě smočení v rybníce, čekal doping v podobě zmrzliny. A také proto, že dál za nás šlapal autobus. Přejeli jsme nejdříve do Doks a následně pak do Zahrádek u České Lípy. Respektive na křižovatku u Staré pošty. Kluci ihned po vystoupení z autobusu obsadili dětské hřiště u hostince. Jelikož jsme věděli, že to je na dlouhou dobu poslední civilizace, rozhodli jsme se objednat v hostinci hranolky, ať máme dost sil. V dnešní době bylo opravdu velkým překvapením, že jsme za celý lavor hranolek, ze kterého by se najedl regiment vojáků, nemuseli zaplatit ani halíř. Dostali jsme ho totiž zdarma. Děkujeme, Hostinec na Staré poště.
Takto posilnění jsme se přesunuli k nedalekému kostelu, kde jsme plánovali další přespání. Ovšem po příchodu jsme museli rychle změnit názor, neb zde to bzučelo ještě před setměním. Vrátili jsme se kousek zpátky a vypadalo to nadějně. Zůstali jsme tedy na rozcestí mezi kukuřičnými poli a vyčkávali na příjezd naší týlové podpory. Skřítek nám přivezl kromě zásob na další dny také kytary, takže i na putování jsme si užili trochu toho hraní a zpívání. Jakmile jsme ale ulehli, vítr, který do té doby pofukoval, ustal, a to byl přesně ten moment, na který čekala hejna komárů, dosud se schovávající mezi dozrávajícími klasy kukuřic. V podstatě se odehrávala stejná situace jako přechozí noc, jen s tím rozdílem, že to přes noc neustalo. Komáři podnikali nálety až do rozednění.
Den pátý
Nebýt sluníčka, které nás vytáhlo ze spacáků, byli bychom pravděpodobně zalezlí ještě teď. Nikomu se nechtělo vstávat, neboť spánku se nám moc nedostalo. Člověk se neustále musel ohánět a chránit. Do dneška slyším Adama W. jak z vnitřku zapnutého spacáku zoufale volá “nechte mě být”. Ale ani přes notnou dávku repelentu nenechali.
Nebylo ale času nazbyt – museli jsme pokračovat dále – Kokořínsko čekalo.
Po zabalení jsme se vydali do Holan, kde jsme se vykoupali a vyprali si prádlo. A opět byli mile překvapeni zdejšími, kteří se s námi přišli podělit o dobroty ze svojí oslavy narozenin.
Z Holan se cesta začínala klikatit do kopce, protože další nocleh nás čekal na Vlhošti. Krásný převis se zázemím, a ohništěm, kde jsme si ohřáli fazole z konzervy a krajíc chleba.
Také zde proběhl rituál křestu, a Adam H dostal přezdívku Rybář a Fanda přezdívku Kovboj a pak už jen rychle do spacáků. To vám byl spánek – široko daleko ani jeden komár!
Den Šestý
Šestý den jsme putovali stezičkami Kokořínska. A vlastně i mimo ně. Opět jsme hledali skryté sruby a místa k přenocování a kolikrát nás to zavedlo na místa, kde se téměř ani nedalo jít. Skály se k sobě semkly tak blízko, že jsme museli sundat batohy ze zad, aby nás pustily skrz. Odměnou za to nám pak byl srub jako z pohádky. Vystlaný slámou, s posezením u ohně a jídelním stolem. Skoro by se dalo řici i s terasou. A s obrovskou skálou nad sebou. To bylo ale lehce po poledni a my se museli přesunout ještě dále. Pokračovali jsme po žebříkách a skalách, a nakonec našli převis. To byla náhoda s velkým N.; převis se nacházel opět nedaleko kukuřičných polí, a tak jsme měli trochu strach z komárů, ale k převisu se neodvážil naštěstí ani jeden. Měli jsme tak klid jak na vaření večeře – čínská gulášovka, tak na zpívání (tentokrát bez kytar), tak na usínání a spánek. Pomalu jsme tak dohnali deficit z oné “probdělé” noci.
Den sedmý
Poslední den jsme měli napilno. Museli jsme vstát brzy ráno, abychom stihli vlak, který byl ještě několik kilometrů daleko. A cestou se na nás opět usmálo štěstí v podobě hodných domorodců. Jen jsme poprosili o doplnění vody do lahví a odcházeli s hromadou okurek a rajčat ze zahrádky a balením Brumíků.
Vlak jsme krásně stihli, nastoupili a uháněli směr Česká Lípa. Tam jsme přestoupili na další a uháněli směr Praha. Cílovou destinaci – Krnsko, kde jsme chtěli vystoupit, jsme bohužel přejeli, protože se jednalo o zastávku na znamení. To bylo překvapení, když Kuba najednou z pohodlí vlaku ukazuje z okna a křičí “Hele, Krnsko!”. A tak jsme vystoupili na další zastávce a počkali na vlak v opačném směru. Krnsko jsme prostě nemohli přeskočit – měli jsme tam přestup na lodní dopravu. Opět tam na nás čekala naše týlová podpora – Skřítek a navíc ještě pár lodivodů/lodních kuchařů – Plamenka se Svištěm. Ti nám jednak přivezli sekanou s kaší a jednak pomáhali řídit rafty, na kterých jsme z Krnska dojeli až na Loděnici v Benátkách. Odtud jsme ještě rychle doběhli do klubovny, kde mezi tím celých 6 dní “tábořili” ostatní a v sedm večer bylo slavnostní ukončení tábora.
Sám za sebe musím říct, že ve mě putování zanechalo obrovský zážitek. A z doslechu vím, že jsem nebyl jediný. Ano, nebylo to úplně jednoduché a občas to chtělo hodně přemáhání. O to víc na sebe může být každý hrdý, že to zvládl.
Nakonec to člověka trochu nutí k zamyšlení. Všechny ty přípravy stanového tábora, hry a rekvizity, bodování a odměny… A při tom stačí pouze vzít batoh na záda a vyrazit kousek za město. Někam, kde člověk zapomene na každodenní všednosti a starosti a uvědomí si, že mu vlastně stačí úplně malinko. Že může mít radost z krajíce suchého chleba, když má hlad. Že nepotřebuje limonádu, ale bohatě stačí doušek čisté vody. A že vlastně, pod tíhou moderních technologií, trochu zapomínáme, že i šumění lesa a hvězdy nad hlavou dokážou vyvolat nádherné pocity.
7 dní, 10 kamarádů, 45 Km, 1 žihadlo, 25 klíšťat, 1836 komářích štípanců a nespočet zážitků, které zůstanou napořád.
Putování se zúčastnili:
Kubík Š., Ondra, Kuba P., Kovboj, Rybář, Adam W., Adam P., Kevin, Delfi, Huya Ska
Jiří „Huya Ska“ Kratochvíl